Vyzvat špatný den znova a znova

Včera v 7:39 | May |  Zápisník
Takže je 6:50, úterý ráno, a já už jsem skoro 2 hodiny na nohách. Jop, vstával jsem v 5 ráno. V tu dobu mimochodem vstávam i když nemusim do práce, a vlastně bych v tu dobu vstávat nemusel ani teď, když do práce jdu. V půl osmý by bohatě stačilo. Jenže já mam moc rád tu ranní čerstvost, mam pocit jak kdyby svět každý ráno začínal na novo a nebyl tolik pošpiněnej a zlámanej náma, lidma.
Krom toho mam fakt pěknej výhled na východ slunce! A to vždycky stojí za to vidět. Nakonec, kdo ví kolik jich ještě před sebou mam, že jo? Lidi určitě neřikaj na darmo "žij každý den jako by byl tvůj poslední".
A teď když nad tím přemejšlím, většina z nás takhle určitě nežije. Ale proč? Nejsem si jistej. Je to kvůli tomu že žijeme v takovým bezpečí, že ani necejtíme hrozbu smrti? Nebo jsou naše životy tak stereotypní, že by nám smrt byla jedno? Popravdě, myslím že je to trocha od obojího. Ale zase, proč by měl bejt člověk vystavenej smrti, aby si uvědomil váhu života? A je pro nás jiná cesta, jak si tu váhu uvědomit?
Myslim že já osobně jsem nikdy smrti vystavenej nebyl. Prodělal jsem hodně nemocí a dost zranění, ale žádný mě nikdy nepřivedlo do ohrožení života.
Aspoň myslím.
 

Léto, které přišlo dál

Čtvrtek v 21:35 | May |  Zápisník
Moc rád bych napsal článek. Ale by to pernej den, jak obrazně, tak doslovně. Jestli to tak jde říct. Musim se trochu přemáhat, abych ten článek nepsal - i když ho zároveň zrovna píšu! Ale tohle neni to, co bych normálně psal. Tvořil. Normálně bych si v klidu sedl k počítači, zamyslel se, a vylil sem jednu ze svejch myšlenek, který držím v hlavě. Ale teď chci jen napsat "blíží se velká bouřka, a tak půjdu spát", protože to je přesně to, co plánuju udělat. Dobře se usíná, když venku zuří vítr. Nebo bouřka. Je to jedno. Obojí mi hezky zní.

No, a přes to, že nebudu psát regulérní článek, chci dát dohromady alespoň těhlech pár řádků.. a možná fotku! Jo, chtěl bych sem dát nějakou fotku, ať má článek smysl, ne?

Zítra už je pátek.. ty tejdny ubíhají rychle. Většinou je to tak, že pracovní týden se vleče, a víkend utíká, ne? Já to mám naopak. Né že by se o mejch víkendech nic nedělo, ale neděje se toho zdaleka tolik, jako o všedním dnu.. za což jsem rád. A těším se. Přestože ráno stejně vstavu v 5 hodin, i když nebudu muset do práce.
:-)
Článek bez pointy.
Ale nikomu to nevadí, přece.


(takhle vypadaj moje výlety.)
Dobrou!

Kdyby šlo usnout na sto dní

19. června 2017 v 22:19 | May |  Zápisník
Tak. Je skoro deset večer, a zhruba za hodinu půjdu spát. Vůbec jsem to neměl v plánu, ale, sakra, proč teď nenapsat článek? Venku je nádherně, země chladne, slunce zapadá a začínaj přicházet zvuky noci. A ty mam moc rád. Nevím přesně proč.. ale dává mi to takovej pocit domova, bezpečí.. a nebo, možná je to kvůli tomu, že mi to připomíná vesnici, ve který jsem vyrůstal.

Zajímalo by mě, pro koho je 10 hodin brzo a pro koho pozdě. Já vstávám v 5 hodin ráno a chodim spát v 11. Nějak se to během let stalo, že mam spousty energie. 8 hodin denně pracuju (manuálně), každej den sportuju a prakticky jsem pořád aktivní. A neznám únavu. Je to skvělej stav, vážně. Ale čim všim jsem musel pronýst svý fyzický tělo, než jsem k tomu dospěl. Což mi připomíná, že o tom bych taky někdy rád napsal. Snad bude dost času.

Víte (nebo víš), zajímalo by mě, co si z tohohle léta budu pamatovat. Z každýho roku, z každýho období si pamatuju nějaký ikonický momenty, ať už dobrý, nebo zlý. Z minulýho roku si pamatuju hlavně to, jak jsem si vyrval pravou ruku z kloubu a následující půl rok strávil léčením. Z předchozího si pamatuju.. asi můj výlet na Máchovo jezero, horký večery strávený bloumáním po Praze, vysedávání v kinech, spousty hezkejch filmů.. a tak. Fajn věci. Kdybych se vrátil přesně o rok zpátky, nebyl bych šťastnej člověk. Touhle dobou jsem myslim měl ortézu a se studenym potem na zádech jsem si hledal na googlu, jak moc je to zlý když si vyrvete rameno a pak si ho sami násilím nasadíte zpátky. Falešně jsem sám sebe utěšoval a netušil jsem že o 3 měsíce pozdějc budu na operačním sále, ztrácet vědomí v důsledku narkózy.
Ale, víš, narkóza je zábavná. Fakt.

Život je totiž neskutečně nevyzpytatelnej. Tenhle rok jsem vystřídal už 6 zaměstnání a to jsem ani jednou nedostal výpověď. Prostě jsem jen byl fracek (pokud to tak chceš slyšet) a rozhodl jsem se že už nebudu dělat věci, který mě nebaví, nebo mi nic nepřináší. A věř mi že tohle není sobectví, naopak. Dělat to co tě baví je to jedna z nejlepších věcí, jakou můžeš pro tenhle svět udělat. Hodně lidí si to neuvědomuje - protože netuší že je to vůbec v rámci možností - ale představ si, jen na chvíli, že se každý ráno vzbudíš a budeš se do práce těšit. Představ si, že myšlenka někam jít a 8, 10 nebo 12 hodin tam něco dělat, tě nebude obtěžovat. Představ si, že tahle jedna věc ti může sundat z ramen neskutečnou tíhu.
Všichni víme, co se děje s lidma, kteří nedělají to, co mají rádi. Zkazí jim to život. Většinou. Jsou naštvaní, smutní, rozhořčení, rozčarování, unavení a nepochopení. Samozřejmě to neplatí pro všechny. A samozřejmě to neznamená že většina lidí na tomhle světě nemá ráda svou práci. Třeba je to přesně naopak. Každopádně, já většinou lidi slyším si stěžovat. A přitom, řešení je prakticky na dosah ruky. Jasně, ne všichni můžeme dělat ochutnávače zmrzlin, testovat tobogány nebo koncertovat s rockovou kapelou. Ale stejně jako existuje spousta jídel který třeba nejsou tvoje nejoblíbenější, ale pořád ti chutnaj, stejně tak by se našla spousta prací, který by šlo dělat bez hořkosti.
Alespoň takhle jsem se to naučil já. Důležitý je se nespokojit s tím, co cejtíš že není pro tebe. Tohle je výzva pro všechny kolem. Zůstaňte hladoví, zůstaňte zvědaví a nikdy se nespokojte s průměrem. Vaši rodiče určitě neměli skvělej sex jen proto, aby přivedli na svět průměr!



"A s timhle vás dneska nechám usnout", bych řekl, kdybysme seděli pod hvězdama, kolem ohně.



Budu zpátky.




May